Pražský hrad

Pražský hrad je nejvýznamnější českou památkou i symbolem české státnosti. Již od 9. století je sídlem králů a panovníků našich zemí, od roku 1918 pak slouží jako reprezentativní prezidentské sídlo. Celý hradní areál je situován nad řeku Vltavu, a to na vrch, který je znám pod názvem Opyš. Celé hradiště je, se svou délkou 570 metrů a šířkou 128 metrů, zapsáno do Guinessovy knihy rekordů, a to jako největší starobylý hrad světa. Zmínit pak musíme i fakt, že od samotného pojmenování tohoto hradiště teprve získalo jméno město samotné. „Praha“ byla tedy původně názvem pouze pro tento objekt.

Nejstarší osídlení a doba gotiky

Historie Pražského hradu se sice začala psát v devátém století, nutno však podotknout, že byl vrch osídlen již v období neolitu – alespoň o tom svědčí související nálezy. Za zakladatele je považován kníže Bořivoj z rodu Přemyslovců a k položení základního stavebního kamene mělo dojít kolem roku 880.

První zděnou stavbou na Pražském hradě byl kostel Panny Marie, jež vznikl po roce 885. Stavbu vlastního hradu přitom zahájil až Bořivojův syn Spytihněv I. Zajímavostí je přitom to, že v té době dnešním Jelením příkopem protékal potok Brusnice.

Historicky druhou stavbou na Hradě se stal kostel svatého Jiří. Ten až do roku 973 plnil funkci hlavního kostela celých tehdejších Čech, a je dost pravděpodobné, že se do něj s láskou a úctou k víře sjížděli lidé i z nejzazších krajů českých zemí. Stejně tak byl duchovním místem šlechty.

Za vlády proslulého knížete Václava došlo k realizaci stavby třetí – tedy ke vzniku rotundy svatého Víta, dnešní monumentální katedrály. Kníže Václav navíc do této rotundy vložil ostatky světce, které získal darem od východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka. Po založení pražského biskupství v roce 973 se rotunda stala předním českým kostelem a nahradila tak svou funkcí kostel svatého Jiří. Rovněž šlo – a stále jde – o nejvýznamnější chrám v Čechách.

Monumentální rozměry stavba měla získat již v roce 970, kdy Boleslav II. zahájil její masivní přestavbu. Díky tomu vznikla překrásná předrománská bazilika o třech lodích, která zároveň sloužila jako pohřebiště pro členy panovnické dynastie. Dlouhé životnosti se však tato podoba stavby nedočkala a roku 1060 byla kompletně stržena na rozkaz Spytihněva II. Na její místo byla postavena bazilika zasvěcená svatému Vítu, Václavu a Vojtěchu. Jednalo se o chrám z bílé opuky, který na délku čítal rovných 70 metrů. Rozhodně tedy můžeme říci, že šlo v tu dobu o stavbu velmi nevídanou.

I když jsme si popsali základ vývoje cenné katedrály Pražského hradu, musíme se na chvíli ještě vrátit o kousek zpátky, a to k prvnímu českému králi. Tím byl Vratislav II., a ač na krátkou dobu sídlil na Vyšehradě, i on má na přestavbách Hradu své zásluhy. Na jeho příkaz totiž vzniklo první kamenné opevnění, které nahradilo původní dřevěné hradby. Součástí byly i tři hlavní věži – Černá věž na severu, Bílá věž na západě a Jižní věž na stejnojmenné světové straně.

Jistá zdokonalení Pražskému hradu vtiskl i náš král železný a zlatý, tedy milovaný Přemysl Otakar II. Krom vylepšení opevnění zajistil i rozšíření stávajících příkopů. Mimo to jako první provedl výraznější přestavbu královského paláce, a to tak, aby sídlo sloužilo nejenom k bydlení, ale i k příslušné reprezentaci na úrovni.

Inspirace Francií a období vznešené renesance

Na počátku 14. století se do přestavby tohoto paláce pustili i Lucemburkové, kteří se inspirovali tehdejší francouzskou architekturou. Došlo i k vybudování dalšího rozměrného patra. Vznikl Velký sál společně s arkýřovou kaplí, jejíž pozůstatky může běžný návštěvník Hradu zpozorovat dodnes, a to v jižním zdivu Vladislavského sálu.

Roku 1344 Karel IV., ještě jako markrabě moravský, položil základní kámen dnešní nejmonumentálnější pražské stavby, tedy katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Celá slavnostní ceremonie měla navíc souvislost s významným povýšením pražského biskupství na arcibiskupství – a právě to přeci jen potřebovalo o něco více reprezentativní prostory. Hlavním architektem Svatovítské katedrály byl Matyáš z Arrasu, později však dozor nad stavbou převzal Petr Parléř. Nyní se však přesuňme ještě o století dále…

Roku 1471 Vladislav Jagellonský povolal do služby architekta Benedikta Rieda, proslulého projektanta německého původu. Na základě jeho návrhu vznikla severní hradba se třemi obrannými, dělostřeleckými věžemi. Svůj původ zde tedy má jak Prašná věž, tak i Nová Bílá věž a nejznámější Daliborka.

Rovněž v této době došlo k výraznému zvětšení celého areálu, vznikl prostor pro nynější Zlatou uličku a královský palác byl nákladně přestavěn. Právě jeho realizace se ujal architekt frankfurtský, a to Hans Spiess. Jeho dílem je kupříkladu Malá audienční síň. A co dalšího nás napadne ve spojení se jménem Vladislava Jagellonského? Rozhodně proslulý Vladislavský sál, který byl, opět Benediktem Riedem, dokončen v roce 1500. Byl – a stále je – 62 m dlouhý, 16 m široký a 13 m vysoký. Vedli do něj rovněž známé Jezdecké schody, díky kterým byl umožněn vjezd i jezdcům s koňmi. Krom toho je nutno zmínit, že se v Čechách poprvé právě při stavbě Vladislavského sálu objevil nový styl, kterým byla renesance. Projevilo se to především na portálech a oknech, které i dodnes můžeme ve Vladislavském sálu vidět.

Vladislav Jagellonský byl každým coulem schopný panovník, a tak se snažil i o dostavbu Svatovítské katedrály. Kupříkladu Svatováclavské kapli byl vtisknut nový ráz výmalbou, kterou provedl Mistr Litoměřického oltáře, proslulý malíř neznámého jména a původu. Rovněž byla zahájena výstavba Severní věže, která se měla vyrovnat té Jižní – věži, jež byla navrhnuta Petrem Parléřem. K dostavbě bohužel – vzhledem k nedostatku finančních prostředků – nedošlo.

Větší renesanční důraz na přestavby byl kladen spolu s nadvládou rodu Habsburků, a to zvláště za vlády Ferdinanda I. Habsburského. Ten nechal roku 1534 vybudovat Královskou zahradu, na které se poprvé v Evropě pěstovaly tulipány. Z lásky ke své ženě Anně také nechal vystavět Královský letohrádek. Dodnes před ním můžeme vidět slavnou Zpívající fontánu. Rovněž došlo ke vzniku Velké míčovny, jejíž design byl navržen architektem Bonifácem Wohlmutem.

Zajisté bychom mohli pokračovat ve výčtu dalších renovací Pražského hradu. To by však nesmělo dojít k události, která se udála v červnu roku 1541. Byl jí obrovský ničivý požár, který postihl Hradčany i Pražský hrad. Došlo k výraznému poničení většiny hradních budov, a to včetně Svatovítské, téměř dostavěné, katedrály. Proto byla pozornost v následujících letech soustředěna především na opravy. Díky těm se Svatovítská katedrála konečně dočkala i střechy, kterou vytvořila v podstatě renesanční báň. Mimo to byla katedrála vybavena i zvony, jejichž tón můžeme slyšet dodnes. Křídlo zemských desek Starého královského paláce bylo v rámci renesance přestavěno a rozšířeno. Rovněž dala tato, už poměrně moderní, doba vzniknout Sněmovně Českého sněmu, kterou navrhl Bonifác Wohlmut. Ve východní části si své paláce přitom začala budovat i šlechta a došlo tak třeba ke vzniku renesančního paláce pánů z Pernštejna či vystavění přepychového paláce Rožmberků.

Praha sídlem císařským

V roce 1583 si Rudolf II. Habsburský zvolil Pražský hrad jako svou trvalou rezidenci. Společně s tímto rozhodnutím došlo i k přesunu celého císařského dvora do Prahy a začalo tak období největšího stavebního rozmachu. Vzniklo druhé hradní nádvoří, letní palác pro ubytování císaře a třeba i rozsáhlé konírny – jedna z nich měla mít dokonce 2 patra. Nad stájemi vznikly dva překrásné sály, které měly, a stále mají, umělecký účel. Uchovávají totiž rudolfinské sbírky vrcholného umění, tedy rozměrnější sochy a obrazy. Mnozí jistě již vědí, že se jedná o Španělský sál a Rudolfovu galerii, dnešní Obrazárnu Pražského hradu. Krom toho došlo i dalším úpravám katedrály, ve které bylo dokončeno mramorové mauzoleum a pod ním Nová královská hrobka. Do té byly přesunuty původní ostatky a rovněž zde byl sám Rudolf II. pohřben. Jeho pozůstatky jsou dodnes nedotčeny a uchovány v původní cínové rakvi. Velká věž Svatovítské katedrály byla za vlády pozoruhodného císaře opatřena také zlatou mříží, hodinami a velkou zlacenou iniciálou, která symbolizovala tehdejšího panovníka.

Za Rudolfa II. byla rovněž Svatovítská katedrála doplněna jedním z nejstarších zvonů, tedy zvonem se jménem Josef. Pojmenovány jsou samozřejmě i ty další a celkově se jich v současné době nachází ve Svatovítské katedrále sedm. Nejmenší je zvon Ježíš, nejstarší zase Václav, který byl přidán roku 1542. Zvony dodnes obstarává dobrovolný spolek Campanaria Pragenses Sancti Viti. V katedrále jsou uloženy české korunovační klenoty, které ve své soupravě zahrnují Svatováclavskou korunu, královské žezlo a královské jablko. Součástí jsou i kožená pouzdra na všechny ze zmíněných součástí spolu s poduškou pod korunu a korunovačním pláštěm. Úložným místem je Korunní komora Svatovítského chrámu. Korunovační klenoty jsou vynášeny pouze za velmi zvláštních příležitostí.

V královské zahradě nechal Rudolf II. zařídit velkolepý Lví dvůr s exotickou zvěří a do příkopu byli vypuštěni jeleni – a právě díky tomu vznikl i dnešní název slavného Jeleního příkopu. Často diskutovaná Zlatá ulička samovolně vznikla právě v tomto období, nutno však podotknout, že šlo – ač je to poměrně ironické – o chudinskou zástavbu.

Poslední panovníci a vývoj po vzniku Československa

Po smrti Rudolfa II. v roce 1612 význam Hradu poněkud opadl, stále byl však velice rozvinutou stavbou, která v Evropě neměla, snad až na Vídeň, obdoby.

Během stavovského povstání byl na český trůn dosazen Fridrich Falcký, kterému můžeme připsat zásluhy pouze v negativním slova smyslu. Honosnou katedrálu totiž přímo vyplenil – nechal nenávratně zlikvidovat mnoho oltářů a pobožných obrazů, které mu, jakožto protestantskému panovníku, nečinily žádné potěšení. Po porážce Fridricha Falckého v bitvě na Bílé hoře Ferdinand II. věnoval katedrále nové vybavení a rovněž musíme zmínit, že výrazně rozšířil Nový královský palác. V rámci české šlechty pak zavedl jakousi novinku, a to propojení císařovniny ložnice se svou. Na Pražském hradě šlo o moderní inovaci, lze však bezesporu potvrdit, že byla inspirována vídeňským systémem.

Roku 1648 do Prahy vtrhli běsnící Švédové, a krom ostatních napáchaných škod ukradli i část slavných rudolfinských sbírek. Ty byly však pohotově doplněny královskou rodinou a můžeme je vidět dodnes.

Významný přínos pro Pražský hrad měl bezesporu i Leopold I., který v Praze pobýval v letech 1679 až 1680, a to kvůli morové epidemii, která zuřila ve Vídni. Dodnes můžeme spatřit barokní kašny s jeho iniciálou „L“ a připsat mu můžeme i zásluhu za novou monumentální jízdárnu. Tu navrhl francouzský umělec, malíř a architekt Jan Baptista Mathley, kterého řadíme do kategorie vrcholného baroka.

Osmnácté století bylo pro Hrad pak zajisté významným obdobím, ve kterém proběhlo mnoho neopomenutelných událostí. Patří mezi ně zvláště svatořečení Jana Nepomuckého, které se konalo roku 1729. Spolu s ním samozřejmě souvisí i stavba kaple sv. Jana Nepomuckého při Svatojiřské bazilice.

Za vlády Marie Terezie byla zem poznamenána těžkými válkami a korunovace této panovnice českou královnou tak proběhla v roce 1743 na Pražském hradě poměrně v rychlosti. Více, než o deset let později, nechala Marie Terezie vtisknout inovativní podobu Novému královskému paláci, který získal dnešní jednotnou fasádu. Došlo i ke vzniku I. nádvoří v takové podobě, jakou můžeme vidět stále. Přestavby byly v tomto období realizovány zvláště za dozoru dvorního stavitele této panovnice, tedy architekta Nicola Pacassi. Šlo přitom o vídeňský barokní klasicismus a nutno zmínit, že se námi jmenovaný architekt podílel i na přestavbách velkolepého Schonbrunnu.

Militaristicky zaměřený Josef II. nechal v době svého působení zrušit klášter sv. Jiří a na jeho místě vybudoval potřebné kasárny. Se vznikem 1. československé republiky pak byla snad nutnost dokončení všech staveb, snaha se však protáhla až do konce 20. století. Prvně úpravy zaštítil československý prezident T. G. Masaryk a jako architekt byl povolán slovinský Jože Plečnik. Po druhé světové válce se dokončení celého rozsáhlého hradního celku ujal Pavel Janák.

Každoročně se Pražský hrad stává cílem více, než dvou milionů turistů, kteří se vydávají za monumentálními stavbami dýchajícími bohatou historií. Jde o památku, která stále nabývá na významu, a to jak po stránce historické, tak po té kulturní. Významné křesťanské relikvie, pozůstatky jedinečných českých panovníků i korunovační klenoty spolu s unikátními prostory vytvářejí celek, který rozhodně za onu návštěvu stojí. Stálá expozice Příběh Pražského hradu je navíc doporučována i dětem od 9 let, proto se zde nudit nebudete ani na rodinném výletě. A jak se na Hrad dostat? Nejčastěji využívanou možností je doprava tramvají č. 22, v blízkosti je však i stanice metra Malostranská.